Praha - benediktinský klášter v Břevnově

Nejstarší fungující mužský klášter v Čechách založený roku 993 Boleslavem II. a pražským biskupem Vojtěchem pro řád benediktinů

Břevnovský klášter (plným názvem Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově) je nejstarší český mužský klášter, nacházející se v pražské čtvrti Břevnov. Založil jej roku 993 kníže Boleslav II. a pražský biskup Vojtěch. Od počátku v něm sídlí mnišská komunita benediktinů, která sem přišla z německého kláštera Niederaltaich.

Současnou stavbu zahájil roku 1708 opat Otmar Zinke a svěřil ji nejlepším umělcům své doby. Bazilika je sálová vrcholně barokní stavba s dlouhým kněžištěm podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Bazilika byla vysvěcena roku 1715, celá stavba trvala do roku 1740.

Detailní informace

Historie

Břevnovský benediktinský klášter je církevní instituce založená sv. Vojtěchem v roce 993 na dnešním severovýchodním okraji Prahy a nejstarším mužským klášterem v Čechách. Areál byl v průběhu let těžce poškozen a v 17. století sloužila narůstajícím potřebám pouze provizorní budova tzv. Sartoriova křídla.

Zásadní přestavba nicméně začala být intenzivně připravována na počátku 18. století, kdy byl do čela břevnovsko-broumovského kláštera zvolen energický opat Otomar Daniel Zinke. Úkol vypracovat plány přestavby byl roku 1703 svěřen stávajícímu staviteli benediktinů Pavlu Ignáci Bayerovi, který postupně předložil čtyři varianty, než se roku 1708 konečně začalo se stavbou konventu. Bayer ovšem nárokům stavebníka nevyhovoval a opat Zinke se v roce 1709 rozhodl pro změnu stavitele, jímž se stal Kryštof Dientzenhofer. Pod jeho vedením byl konvent dokončen v podstatě podle Bayerových plánů.

Architektonické pojetí kostela budovaného na místě původní středověké stavby však prošlo zcela zásadní změnou. Stavba vznikající v letech 1709 až 1712, zcela opustila Bayerův původní, tradičněji pojatý koncept.

Architektura

Architektonické pojetí kostela budovaného na místě původní středověké stavby však prošlo zcela zásadní změnou. Stavba vznikající v letech 1709 až 1712, zcela opustila Bayerův původní, tradičněji pojatý koncept.

Organický celek kostela je představován hlavní jednotkou lodi sestavenou z několika příčných oválů. Jejich průnik není vzdálený podobě užité na klenbě malostranského kostela sv. Mikuláše – ovály určující sestavu se zde přímo nedotýkají a shodně jako u jezuitského hlavní roli přebírají vložená sedla. Členění samotné klenby lodi bývá popisováno jako styk několika klenebních útvarů bez použití dělících pasů. Situace je však složitější, protože klenba je zde rozvržena vlastně ve dvou úrovních. Do popředí vystupují plackové útvary, vyrůstající ze svazkových přípor. Druhou úroveň tvoří valené klenutá sedla, která ustupují vloženými čtvrtkruhovými výžlabky.

Toto řešení umožňuje na rubu vložených sedel provést přímé příčné rubové pasy, které konstrukci dělí do zcela racionálních, adičně řazených obdélných polí, navazujících na jednotlivé pilastrové přípory. Vzniká tak jasně formulovaná hierarchická struktura, která je pozoruhodně doplněna jinak spíše negativně hodnocenými freskami J.J. Steinfelse. Jeho malby v plochách placek doplňují plastické členění iluzivní architekturou, která společně se svazkovými pilastry tvoří ucelené edikulové sestavy. Ustupující valené plochy sedel jsou naopak pojednány jako otevřené průhledy do nebeské sféry.

Architektura a malba tak společně vytvářejí jednotně působící dílo, v němž spolu oba umělci – malíř i architekt – museli svoji vzájemnou koncepci nutně konzultovat. K základnímu rozvrhu je zde navíc připojen systém drobnějších sedel na bocích, který odpovídá maximálně redukovaným výklenkům pro boční oltáře. Hlavní role těchto částí prostoru spočívá v maximálním osamostatnění celého klenebního baldachýnového systému svedeného do diagonálně vytočených pilastrových srostlic. Odlišení nosné konstrukce od pasivně pojaté výplňové stěna zdůrazňují úseky kompletního kladí, které se objevují pouze nad pilastry.

Architekt ve směru hloubkové osy připojil k lodi dva shodné menší útvary vymezené menšími ovály. Pozoruhodné přitom bylo prvotní řešení protaženého presbytáře, které známe díky vyobrazení dochovanému na fresce protaženého presbytáře, které známe díky vyobrazení dochovanému na fresce v kapli ambitu a dvěma plánům z původní Grimmovy sbírky. Rozlehlý prostor závěru vyplýval z funkce konventního kostela vyžadujícího místo pro chórové modlitby. Návrh zde v původní podobě organicky navazoval řešení lodě: menší ovál připojený k východnímu konci kompozice byl součástí druhé, samostatně řešené struktury závěru. Šlo o dvojici oválů s uprostřed umístěnou potlačenou spojkou, která zde ale měla být zvýrazněna užitím vykláněných klenebních pásů.

Presbytář byl nakonec ztvárněn nakonec zcela jinak. Budování kostela totiž přerušil velký mor v roce 1713 a práce na dokončování stavby pokračovaly až v následujících dvou letech. Pravděpodobně v této době došlo k zásadní změně koncepce závěru – řešení organicky navazující na strukturaci lodě bylo nahrazeno výrazně zklidnělou architekturou. Segmentově zakončený obdélný presbytář je sklenut prostou valenou, nebo spíše neckovou klenbou posazenou na průběžnou římsu. Klenba je členěna pasy, mezi kterými jsou jen naznačeny trojboké výseče a do nich – tj. do spodní části klenby – vložena oválná okna. Není zcela jasné, čím byla tato zásadní změna závěru dána. Pravděpodobně vycházela z požadavku objednatele, který si přál prostor pro umístění chórových stall.

Na vnitřní rozvrh reaguje vnější plášť, jehož řešení nevycházelo pouze z interiéru, ale ze situace stavby, která se k příchozím obracela boční fasádou. Princip dynamizace ústřední části stavby zde byl v podstatě obrácen. Střední dvouosá část, završená monumentálním štítem, je totiž zcela plošná, doprovází ji však dvojice ustupujících, současně však konvexně vyklenutých úseků stěny, které jsou zdůrazněny dvěma volně předsazenými sloupy, stojícími stejně jako pilastry nedynamizovaného středního úseku na typickém vysokém soklu.

Tato sestava byla promítnuta i do kladí a na něj navazujícího, plasticky výrazně modelovaného štítu. Na toto pohledové průčelí je měkkým zaobleným přechodem navázána západní fasáda, zakončená opět výrazným, probraným štítem. Výrazově je řešení břevnovského exteriéru pozoruhodnou syntézou předchozích architektonických řešení Kryštofa Dientzenhofera – kontinuálně formovaná stěna, jejíž členění plynule přechází mezi jednotlivými fasádami; plastická alternace tvarosloví, v níž se střídají pilastry s volně stojícími sloupy; prvek postupného odebírání rovin hmoty uplatněný na západní straně dvěma vrstvami pilastrů; kostel působí střídmou tektonickou logikou a dekorativnost tvarosloví potlačuje na minimum.

Fasády jsou tedy syntézou dosavadních přístupů a tím pádem novým kvalitativním krokem, který spojuje tektonickou přísnost s plastickou modelací hmoty. Vznikla stavba s různě pojatými průčelími, která jsou ale provázána, takže celek je mnoha-pohledový, aniž by přestal držet pohromadě. Vznikl výrazný solitér, který je ovšem urbanisticky mimořádně citlivý, neboť stavba byla založena na „posvěceném místě“ prvotního kostela a současně její řešení s akcentem na krajní pole bočního průčelí zapojilo chrám do stávající, zřejmě již ze středověku vycházející situace.

Jde zkrátka o stavbu, která celkovou dispozicí i architektonickým výrazem patří mezi nejkrásnější a nejdůležitější realizace 18. století v Čechách.

Fresky

Výzdobu chrámu a klášterních prostor prováděli přední umělci doby, za všechny zde jmenujme alespoň malíře P. Brandla (1668–1735), J. P. Molitora (1702–1756), J. J. Stevense ze Steinfelsu (1651–1730) a K. D. Asama (1686–1739); ze sochařů je třeba zmínit M. V. Jäckela (1655–1738) a K. J. Hiernla (1693–1748).

Současnost

Břevnovský klášter je jedním z míst, kde mniši usilují o pokračování tradice života vedeného Řeholí svatého Benedikta.

Klášter během komunistické éry značně zchátral. Obnovené benediktinské komunitě se za pomoci státu i zahraničních klášterů podařilo klášterní budovy opravit a důstojně oslavit 1000 let trvání kláštera v roce 1993 – břevnovské opatství bylo při příležitosti svého milénia papežem Janem Pavlem II. obdařeno čestným titulem »arciopatství«. Jan Pavel II. klášter osobně navštívil 25. a 26. dubna 1997, v roce milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha.

V roce 1999, po smrti Anastáze Opaska, stanul v čele kláštera jako převor-administrátor Prokop Siostrzonek. Po roce 1990 došlo také k opětovnému propojení Břevnova a Broumova – broumovský klášter je nyní spravován (administrován) představeným kláštera břevnovského.

Dosavadní převor-administrátor Petr Prokop Siostrzonek byl dne 21. 11. 2017 zvolen břevnovským arciopatem.

Pro návštěvníky je zpřístupněna barokní bazilika sv. Markéty, románská krypta z 11. století a barokní prelatura s Tereziánským sálem.
Prohlídková trasa trvá přibližně 90 minut; výchozím místem je infocentrum v Klášterní sýpce.

Začátky pravidelných prohlídek s průvodcem v českém jazyce
letní čas:

sobota: 10.00; 14.00; 16.00
neděle: 11.00; 14.00; 16.00

„zimní“ (SEČ) čas:

sobota: 10.00; 14.00
neděle: 11.00; 14.00

Objednávky prohlídek ve všední dny:
Antonín Rückl, e-mail: klaster/zav./brevnov.cz

Vstupné:
dospělí 80 Kč / studenti, důchodci 50 Kč / děti do 15 let 30 Kč / děti do 6 let zdarma

Zdroj: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty

 

Majitelé / uživatelé

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty
Tel.: +420 220 406 111
E-mail: klaster[ZAVINÁČ]brevnov[TEČKA]cz
30. srpna 2017

Mapa místa a okolí Otevřít na mapy.cz

GPS: 50.0851269N, 14.3567703E
Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty
Zobrazit služby Otevřít mapy.cz